Dovolená může být i dobrodružství

Dal jsem se na plavbu se Sebastian Plotzer (SebSail) , který chce v příštích letech obeplout celý svět a splnilo to mé očekávání. Do posledního detailu!

Začalo to idylicky (tedy pokud si odmyslíte ty nekonečné fronty na letišti – hold cena za nejlevnější letenky ). Společná večeře v přímořské restauraci, důkladné předání a kontrola lodi a nádherné, až kýčovité scenérie řeckých chrámů, krásných lodí, a poklidných západů slunce.

Dva opuštění kapitáni, tak jsme si říkali, protože jsme na plavbu vypluli jen sami dva. Motor jsme využívali jen na připlutí do zátok a přístavů, kde se to jinak ani nesmí. Zkrátka bylo naše nadšení pro plavbu souznící s přírodou bylo patrné od začátku. „Motor je pro hobbýky, kapitáni plují na plachty!“ (řekl by David Geryk).

Já jsem byl vrchní kuchař, fotograf a co-skipper. Sebastian co by Yacht Master, hlavní kapitán. Oběma nám to vyhovovalo. Můj úkol byl nakrmit nás něčím, co nejen chutná, ale i vypadá, jako jídlo. A Sebastián si měl ověřit, že zvládne přeplutí Atlantiku a u toho mne přiučit tomu, co už sám dobře ovládal.

Ačkoliv, kdo mne zná, dobře ví, že se bojím výšek – jakože fakt moc! Rozhodl jsme se s tím skoncovat a vydal se na vrchol stěžně jen na jednom z lan. Správný kapitán může takovou dovednost potřebovat, o tom není pochyb. Byl to splněný sen a skvělý zážitek, byť to nebylo jednoduchý (ani pro Sebastiána, který mne tam musel na laně pomoci vytáhnout ).

Pluli jsme opravdu daleko, na to, že na plachty, tak až nezvykle. Vítr, co my do té doby přišel pro plavbu nepředstavitelným byl jen vánek, oproti tomu, v čem jsme pluli. Na tož ve srovnání s tím, co nás čekalo…

Z Athén do Sounion, kde je Poseidonův chrám, to byla idylická plavba, a ještě krásnější kotvení. Odtud na ostrov Kea, kde nás hostila zátoka a milí lidé ve zdejších maličkatých přímořských restauracích. Další den nás čekala plavba délkově i náročností srovnatelná s oběma předchozími dny dohromady. Město Ermupoli, hlavní město Kyklad se ukázalo ještě pohostinnějším a malebnějším místem. Na první pohled bylo patrné, že je to místo, kam cizinec nezabloudí často, ale že je to místo bohaté díky své geografické poloze.

Ach Ermupoli, jak jsi nás opilo svojí krásou a ginem s tonikem… Do rána posedávání na palubě lodi a ráno brzy vstávat. Milým rozloučením byl ještě desetieurový poplatek za kotvení (to je tak desetina toho, co by po nás chtěli v Chorvatsku) a nákup čerstvě uloveného lososa na trhu (to jsem ještě netušil, že ho nebudeme jíst na cestě, ale až v Athénách ).

O co bylo divoké ranní vstávání, o to bylo divočejší moře. Už dávno ne, idylicky klidné, ale vlnící se ažaž. Už dávno nefoukal příznivý, svěží vítr, ale prudké nárazy větru nás nutili zmenšovat plachty na malé kapesníčky. Cesta na Mykonos byla nekonečná. De facto jednou tolik, co jsme doposud upluli.

Jenže to počasí… každou mílí horší a horší. Už bylo přístaviště na Mykonosu na dohled, když padlo jasné rozhodnutí. Obracíme. To, co jsme dnes od osmé ráno upluli do nynější jedné hodiny plujeme zpět a pokud možno až na Kea. Každá míle v lepším počasí se počítá.

Vítr sílil a dával nám pěkně zabrat. Plíživě, jako v nějakém bijáku se z luxusní plavby stávala téměř noční můra. A ano, nejen počasí, ale i slunko nám ukázalo svoji odvrácenou tvář a tak jsem se zanedlouho ocitli na plavbě směr západ slunce.

Když padla tma, rozhodli jsme se sbalit plachty a pokračovat, trošku potupně, na motor. To se ale ukázalo, jako ta pravá jobovka. Nejen, že jsme si vyzkoušeli plachtění téměř nonstop, ale taky porouchaný motor. Tehdy jsme to ve tmě a lehkém zoufalství dávali za vinu vypůjčiteli a snažili se dolít naftu na rozbouřeném moři. Nevím, jak velkou ekologickou stopu jsme udělali, ale rozhodně se nám nepodařilo přemístit celý obsah kanystrů do nádrže… Vlastně se dnes při té vzpomínce divím, že jsme tam dokázali dostat alespoň větší část.

Motor sice naskočil, ale věděli jsme, že nafty máme až příliš málo, pokud je jediná ta, co jsme ji tam teď nalili. A tak bylo jasno. Musíme plachtit i přes noc.

Tehdy jsem pochopil, jak důležité jsou na lodi popruhy na uchycení k lodi, jak důležité je znát noční světla jednotlivých lodí, jak rozeznat majáky… Velká škola to byla! Před druhou v noci jsme konečně dorazili do zátoky. Ne tam, kam bychom rádi, ale byla to alespoň bezpečná zátoka.

Dvě hodiny spánku a znova za kormidlo. Napnout za tmi plachty a vzhůru směr Athény, dokud je počasí aspoň trošku milostivo.

Další velká zkušenost. Pořádek na lodi vypadá při pohodové denní plavbě, jako zbytečnost, „přeci nezakopnu o lano, vidím, ne?!“. V noci za silného větru? Naprostá nezbytnost. Není prostor, hledat kliku k vinčnám, přemýšlet, zda jsou zaklaplé klapky piana. Vše musí mít své místo a každý musí mít jistotu, že nezakopne o to, co tam druhý zapomněl.

Drsná, dlouhá a náročná plavba směr Athény, druhý den plujeme téměř bez přestání. Vítr už je na předpovědi ve fialových barvách, takže dosahuje třiceti až čtyřiceti uzlů v nárazech. To je v podstatě konstrukční meta naší lodi a asi čtyřnásobek toho co je pohodová plavba. Obří speed jet lodě na přepravu lidí nám uhýbají a zpomalují, do té doby vždy profičely, ale teď tuší, co zažíváme...

Od půl čtvrté ráno do půl čtvrté odpoledne, tak dlouho jsme ten den plachtili.

Těsně před marínou Alimos (kde se loni úplně rozmlátil katamarán o příboj, neboť mu klekl motor), zapínáme s velkou obavou lodní motor. Sláva! funguje! Tak snad mu to vydrží. Těsně před vplutím do maríny ještě drobně škytne, ale oba děláme, že to neslyšíme (pak jsem si to na pláži až byla pohodička oba navzájem přiznali). Sebastian bravurně parkuje loď i přes silný, nárazový vítr.

Celkové ztráty? Natrhlá gena (plachta), motor zanesený špatným biopalivem, toť vše.

Dalo mi to celé hrozně moc! Pocítil jsem opravdovost toho, když jsou zdroje omezené. S každým deci pitné vody člověk zachází, jako by bylo to poslední. Zakusil jsem, jak mocná je příroda a jak silný je duch lidského odhodlání. Jak hrozně moc se může posunout normativ.... Když náklon lodi, co se zdál být hraniční, může být chvílemi oddychu od takových náklonů a poskakování na vlnách, o kterých se člověku ani nezdálo, že by to bylo možné je „ustát“.

Díky za tu zkušenost, díky za možnost zažít si kouskem to, co je to mořeplavba, radost z přístavu, nebo z toho, že jsou na palubě vesty a čeho se držet.

Bylo to velký dobrodružství, ale splnilo přesně to, co jsem čekal. Byla to plavba na zkoušku, zda se takto dá obeplout celý svět- tak nejspíše dá

Speciální poděkování patří Michal Velička, který mne do kapitánských zkoušek umotal a já si díky němu splnil sen. A taky Pavel Nesvadba, který nás to naučil, takže jsem se na takovou plavbu až tolik nebál

Sebastian Plotzer tobě přeji, ať máš vždy příznivý vítr a ať se ti tvůj sen splní. Moc ti přeji, ať se to vše podaří!